Zpět v čase: Rob Brown a jeho výměna

Rob Brown se poprvé v dresu Pittsburghu představil na začátku sezóny 1987/88 a během svých prvních tří sezón zde nastřílel po boku Maria Lemieuxe 106 gólů. V lednu roku 1990 byl vyměněn do Hartfordu, aby se pak přes Chicago, Dallas a Los Angeles do Pittsburghu opět vrátil a v roce 2000 zde ukončil svoji kariéru v NHL. O své klíčové výměně, tehdejším týmu, spoluhráčích, vítězství Pittsburghu ve Stanley Cupu nebo o sobě samém se rozpovídal v cyklu "Cup Chronicles" deníku Tribune Review.

Šest zápasů po sobě byl Rob Brown pouze náhradníkem, který by uvítal jakoukoli příležitost dostat se na led. Když tedy k němu během tréninku 21. prosince 1990 přišel tehdejší trenér Pens Bob Johnson s otázkou, zda nechce na ledě trávit více času, s kladnou odpovědí příliš neváhal.

Brown byl tedy po této krátké diskuzi povolán ke generálnímu manažerovi Penguins Craigu Patrickovi, který mu sdělil, že bude vyměněn do týmu Hartford Whalers, ve kterém dostane požadovaný prostor na ledě. Do kádru Pens putovalo opačnou cestou pravé křídlo Scott Young.

"Výměna mě na čas poznamenala. Ne tak herně jako spíše mimo stadion," svěřil se Brown a pokračoval: "Celou svoji juniorskou kariéru jsem odehrál v jednom městě, pak jsem byl čtyři roky s Penguins. Nikdy jsem nebyl trejdován. Ani jsem na to neměl myšlenky, výměna mě hodně zasáhla."

Brown, který v posledních dvou sezónách před trejdem nastřílel 82 gólů, dále říká, že nikdy nezapadl do herní koncepce kouče Johnsona. "Každý kouč pracuje se všemi hráči a trvdí, že nemá žádné oblíbené. To ale není pravda. Kouči mají své oblíbené hráče, kteří hrají stylem, který jim vyhovuje. Já jsem patřil mezi ty, kteří nehráli způsobem, který by se zamlouval Bobu Johnsonovi," vypráví Brown.

Během své jedenáctileté kariéry v NHL Brown nikdy nezvedl nad hlavu Stanleyův pohár. Moc by si přál, aby v týmu zůstal a na konci sezóny se tak mohl se spoluhráči z vítězství radovat. Bohužel pro něj se tak nestalo, na své spoluhráče však vzpomíná rád: "Byli jsme kamarádi. Když jsem Stanley Cup nemohl vyhrát já, chtěl jsem, aby ho aspoň vyhrál někdo, koho jsem měl rád a komu jsem to přál. A to byli všichni moji bývalí spoluhráči."

O tom, jak se hrálo, když byl Mario Lemieux zraněný: Myslím, že se každý musel snažit o něco víc, než obvykle. Kdykoli se někdo zraní, ostatní musejí přidat. Zvláště pak, když se zraní váš nejlepší hráč.

O tvrdé práci versus spoléhání na talent: Je úžasné jaký režim dodržují současní hráči. Všichni, kromě jednoho až dvou týdnů v roce, pořád jen trénují nebo hrají. Mají osobní trenéry a specialisty na výživu. Když jsem hrával já, tohle teprve začínalo, žádní osobní trenéři nebyli. Měl jsem úspěšnou juniorskou kariéru i první roky v NHL. Tehdy jsem spoléhal hlavně na svůj talent a pořádně jsem nevěděl, co to je tvrdě trénovat. Když jsem pak začal více dřít, bylo to pro mě něco nového, z čeho jsem pak však mohl žít v pozdějších letech mé hokejové kariéry.

O atmosféře pod Bobem Johsonem: Byl to velmi sympatický člověk. Myslím, že tohle je to první, čeho jste si na něm všimli. Dělal si legraci jak během tréninku, tak během zápasů. Byl hodně otevřený, promlouval k nám vždy pozitivním hlasem. Každý se do šatny těšil, až uslyší jeho hlas. Působil na hráče tak, že se těšili na hokej. Myslím, že když vás jakákoli práce baví, tak v ní automaticky dosahujete lepších výsledků.

O tom jak byl náhradníkem: Ať už je to vaše první nebo desátá sezóna, vždycky je to rána pro vaši hrdost a vaše ego. A vzhledem k tomu, že jsem byl předtím úspěšný a zvyklý hrát, tak to pro mě bylo o to těžší. Byl jsem ještě mladý, neměl jsem s tím zkušenosti. Nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat. Byl jsem z toho frustrovaný. Je to ale součást hokeje.

O tom, jak byl pod tlakem, když naopak hrál: S jistotou základní sestavy se hraje vždycky líp. Můžete mít špatné střídání, špatnou třetinu, špatný zápas nebo špatný den a přesto, když za sebou máte podporu trenéra, tak jste v pohodě a můžete se plně věnovat tomu, abyste byl příště lepší. S vědomím, že každá chyba může být pro vás osudná, se hraje špatně. A myslím, že na mě to bylo vidět.

O hraní po boku Rona Francise: Společně s Patem Verbeekem jsme s ním hráli v jednom útoku a hodně se nám dařilo. Proto, když nás opustil, to pro mě byla nejtěžší věc v hokejové kariéře. Po jeho odchodu ho na pozici centra nahradil Terry Yake. Nic proti němu, ale člena Síně slávy nejde jen tak nahradit. S touto změnou se nám přestalo dařit. To, jaký je Ron Francis hráč a lídr, se pak ukázalo v play off a dalších letech jeho kariéry.

O výměně Johna Cullena do Hartfordu: John Cullen a já jsme byli velkými přáteli. Dlouho jsme spolu hráli v Pittsburghu, tak jsem byl rád, že jsme opět byli v jednom týmu. To, že Hartford obětoval Rona Francise, však podle mého názoru vyřadilo klub na dlouho z bojů o větší úspěchy.

O sledování bývalého klubu v play off 1990: Poté, co skončila sezóna, jsem se vrátil do Pittsburghu. Asi dva zápasy ve druhém kole jsem navštívil, jinak jsem všechny sledoval v televizi. Doufal jsem, že Pittsburgh vyhraje. Někdo ten pohár získat musel, tak proč by to nemohli být kamarádi, se kterými jsem strávil poslední čtyři sezóny. Když vyhráli, byl jsem nadšený snad stejně jako oni.

O pohodě v šatně Pens: Hrát s Penguins bylo velmi zábavné. Lídři byli Mario Lemieux a Paul Coffey. Byly to sice hvězdy, ale zároveň velmi uvolnění a bezstarostní lidé. A když byli v pohodě oni, byl v pohodě i celý tým. Zábava byla i mimo stadion. Atmosféra byla prostě jako stvořená pro úspěch, což se posléze v play off potrvdilo.

O věcech, které by mohl udělat jinak: Samozřejmě bych si přál, abych v roce 1990 zůstal v Pittsburghu. Nevím však, jestli existuje něco, čímž bych zamezil výměně. Bobu Johnsonovi jsem prostě nepasoval do koncepce. To se nedá nic dělat. Když jsem se pak do Pittsburghu vrátil a trenérem byl Kevin Constantine, byl se mnou spokojený. Různí trenéři mají různý styl hry a využívají jiné typy hráčů.

O konci kariéry: Pamatuju si, když jsem byl první nebo druhý rok v Pittsburghu a vyjel jsem si s Randy Hillierem na motorce. Řekl mi: "Hlavně si to užij, protože to uteče jako voda." Pomyslel jsem si, že to říká, protože je starý. Jenže po čtrnácti, patnácti letech si říkám: "Wow, kde ty roky jsou?" Hrozně to uletělo. Děláte to, co milujete a co vás baví, s takovou vášní, že ani nezaznamenáte jak rychle to utíká. Jako by se těch mých šestnáct let odehrálo za dva roky.

V současné době (listopad 2010) pracuje Rob Brown jako hokejový odborník v Edmonton Oilers Radio a učí na dvou hokejových akademiích.

21. 01. 2011, Will





Další články týkající se hráče Rob Brown






Česky English
Tabulka divize

No Table

Tabulka konference

No Table

Železní muži
Rob Scuderi GP 119 v řadě
Nick Spaling GP 77 v řadě
Chris Kunitz GP 46 v řadě
Brandon Sutter GP 43 v řadě
Paul Martin GP 38 v řadě
Maxim Lapierre GP 30 v řadě
Blake Comeau GP 24 v řadě
Beau Bennett GP 24 v řadě
GP 16 v řadě
Ben Lovejoy GP 15 v řadě
Aktuální série
Sidney Crosby Pts 4 zápasy
Pts 2 zápasy
Patric Hornqvist Pts 2 zápasy
A 2 zápasy
Čekající na milník
Příští zápasy
Poslední zápasy
Kanadské bodování
Góly
Asistence
Výročí narození
Brad Thiessen 1986 (Kanada, 38 let)
Janne Laukkanen 1970 (Finsko, 54 let)
Anketa
V dresu Pittsburghu bych v příští sezóně nejraději viděl

Phila Kessela
15280 hlasů, 23% (15280)
Jeff Skinner
13404 hlasů, 20% (13404)
Patricka Sharpa
13469 hlasů, 20% (13469)
T.J. Oshieho
13048 hlasů, 20% (13048)
Martina St. Louise
11192 hlasů, 17% (11192)

Celkem hlasů: 66393
Tento den v minulosti