Mario Lemieux: kariéra jako strhující film

Po 44 měsících to na ledě zkusil znovu a zase zářil. Vyhrál Světový pohár i olympiádu. Z účasti na dalších zimních hrách se nedávno omluvil poté, co měl potíže se srdcem. V životě toho dokázal strašně moc. Sudičky mu daly do vínku hodně. Jednu věc mu však upřely: pevnější zdraví.

Kým byl a kým ne

Jeho kariéra v NHL, to je film, který s přestávkou trval celkem 18 let. Místy byl hodně rozkouskovaný. Ale možná právě díky četným střihům měl zejména v úvodním tuctu sezon strhující děj, plný gólů, ukázek hokejového umění, které se často vymykaly jakýmkoli zákonům, triumfů na ledě i nečekaných zápletek, proměn a také tragédií mimo něj. Svého času to byl i příběhem muže, o zákoutích jehož duše tušili jiní velmi málo. Mario Lemieux byl stejně tak umělec jako hráč. Jedněm se při vyslovení jeho jména vybavil geniální talent, možná největší, jaký se kdy obul do hokejových bruslí. Ovšem který se z různých důvodů nemohl naplno projevit. Dlouho si ho kritici připomínali jako někoho, kým nikdy nebyl ? Bobby Orrem ani Waynem Gretzkym, skutečným hokejovým misionářem, jenž dovede nejen přilákat diváky a zvedat je ze sedadel, nýbrž pro nejskvělejší kolektivní hru vykoná také spoustu práce i mimo led. Někdy měl blíž k rebelovi nebo spíš neposlušnému dítěti. I když navenek to nebylo tolik znát. Očekávanou roli začal plnit spíš až ve svém druhém hokejovém životě, po onom návratu na scénu v roce 1997. Snad zmoudřel. Třeba si díky všemu, čím musel projít a co všechno podstoupil, ujasnil svůj vztah k hokeji a okolnímu světu vůbec. Možná, že ho začalo i pod vlivem různých okolností vnímat poněkud jinak i jeho okolí. Nejspíš od všeho něco.

Superhvězda beze svalů

Dodnes se vybavuje výjev obrýleného mladíka, jak uhání ze Staroměstského náměstí Pařížskou ulicí směrem k pražskému hotelu Intercontinental, kde během mistrovství světa 1985 bydlelo kanadské mužstvo. S bafající cigaretou v ústech, ruce obtěžkané taškami s českým křišťálem. Je tohle skutečně ta nová superhvězda? Stejně se podivovali, když ho rok předtím Pittsburgh Penguins draftovali z prvního místa v draftu a vkládali do něj veškeré naděje. Nohy mu bruslením zesílily. Zato v horních partiích nebylo po svalech ani památky. Pod nimi bříško, pas obepínala vrstva tuku. Ládoval se špatným jídlem, kouřil. Trénovat na suchu ho nebavilo. Ani trénovat na ledě ho moc nebavilo. Zesnulý Bob Johnson to s ním uměl. Ovšem třeba starý pedant Scotty Bowman u něj nepochodil. Ale Mario hrál skvěle. Svou náladovostí i bezstarostností málem nevyléčitelně a na dlouhou dobu nakazil spoustu dalších, co k němu vzhlíželi. Propadli klamnému pocitu, že jen takový přístup je správný. Včetně Lemieuxova velkého obdivovatele Jaromíra Jágra, jenž si svého budoucího vzoru všiml právě během pražského šampionátu v roce 1985. V době Lemieuxova příchodu byli Penguins partičkou tu a tam, ale docela často popíjejících hokejových cestovatelů. V Pittsburghu zajímal hokej lidi ještě méně než je, ohrožený druh hokejových Tučňáků byl na pokraji vymření. Spasit je měl vytáhlý, osmnáctiletý syn zedníka z předměstí Montrealu, jemuž z tváře mizely poslední zbytky akné.

Gretzky a jeho protiklad

Námluvy s Penguins přitom neproběhly bez problémů. Pittsburgh byl dlouho dopředu v NHL jasně poslední a podle tehdejších pravidel měl právo první volby v draftu, jehož jasnou jedničkou byl také dlouho dopředu Mario Lemieux. Jenže třenice kolem smlouvy vedly k tomu, že si po výběru odmítl obléknout dres svého nového klubu, dokonce ani nevyšel na pódium, jak bývá zvykem. Jakmile ovšem kontrakt podepsal, stal se hokejovým bohem. První gól za Pittsburgh dal po necelých třech minutách svého prvního zápasu, hned ve své první sezoně nasbíral rovných 100 bodů. V juniorech si prý chtěl Lemieux původně vzít devětadevadesátku. Jenže agentu mu připomněl, že jeden takový hráč by se už našel a že bude lepší čísla otočit. Tak se zrodilo číslo 66. S Waynem Gretzkym se poprvé setkal už jako patnáctiletý supertalent během návštěvy Toronta. Zašli na večeři, po boku obletovaného společníka vpustili nadějného juniora i do baru, kam by jinak nesměl. Na tehdy ještě svobodného Gretzkyho se ženy jen lepily. Pokud lze věřit výpovědím přátel, právě tehdy Lemieux jedné z dam dokázal poprvé svou mužnost. Ty dva později stavěla média do protikladu. Lemieuxovi nejen pro jeho číslo na dresu občas říkali Antigretzky. Oba k sobě chovali úctu, každý z nich představoval jiný typ hráče. Ale srovnávání se nevyhnuli. Lemieux dlouho nebyl oním vstřícným a usměvavým symbolem kanadské národní pýchy. Držel se spíš stranou, nekrmil média duchaplnými projevy, několikrát odmítl obléknout kanadský dres. Když se s Gretzkym poprvé a naposledy sešli v dresu s javorovým listem při Canada Cupu 1987, vzniklo z toho představení, dodnes považované za možná nejlepší, jaké kdy mezinárodní hokej přinesl.

...a v osmý den

Ani jednu sezonu v NHL však Lemieux nesehrál kompletní. Už když v letech 1991 a 1992 dovedl Pittsburgh k vítězství ve Stanley Cupu, trápily ho silné bolesti zad. Později u něj lékaři odhalili zhoubnou Hodgkinsovu nemoc, na kterou ve dvaceti letech zemřela jeho sestřenice. Podroboval se chemoterapii a ozařování, vynechal ročník 1994-95, byť byl vzhledem k výluce zkrácen. Později už nejezdil s týmem na delší šňůry za soupeři, ale pořád byl nejlepší. Oženil se s dlouholetou přítelkyní Nathalie Asselinovou, zásadní životní zlom nastal i v tom, že přestal kouřit a vinný sklep ve svém domě nahradil posilovnou. Stále častěji však zmiňoval blížící se konec kariéry. ?...a v osmý den Bůh stvořil Maria,? parafrázoval slova první kapitoly Bible nápis v hledišti 26. dubna 1997, kdy mával divákům na rozloučenou. Mělo to být nadobro. Hokejový kouzelník se ubral do zákulisí, ale ještě jednou vytáhl Tučňáky z nejhoršího. To když je vykoupil z dluhů a stal se jejich novým vlastníkem. V prosinci 2001 sestoupil sám na zem jako hokejový spasitel. Už to nebyl ten odtažitý, vrtošivý Lemieux, který mluví jen když se mu zachce, pokud vůbec. Vyjadřoval se ke spoustě závažných témat, tíhou své osobnosti usiloval o očištění hry, vložil se i do loňských jednání během sporu mezi NHL a hráčskou asociací.

Co je nejpřednější

Druhá část jeho profesionální kariéry rozhodně nebyla jen šikovným marketingovým tahem, jak se zprvu mohlo zdát. Velký Mario si vedl neméně tak skvěle jako před svým prvním odchodem. Dokonce se mu podařilo to, po čem i velký Gretzky jako hráč marně toužil: v roce 2002 získal v americkém Salt Lake City olympijské zlato. O dva roky později dovedl Kanadu k vítězství ve Světovém poháru. V devětatřiceti už byl pánem v letech. Na začátku kariéry se musel několikrát poprat, než si na něj přestali troufat. Ale když ho v semifinále turnaje Jiří Fischer nevybíravě přišpendlil k hrazení, ještě dlouho zpovzdálí protínal českého obránce pohledem, jako by říkal: tohle sis neměl dovolit, fešáku. Je shoda náhod, že oba dneska nehrají. A že oba vyřadily problémy se srdcem. Lemieux se původně objevil ještě ve výběru pro Turín. Ale znovu se ohlásily zdravotní potíže. Reprezentace se posléze vzdal. Poslední gól dal 10. listopadu 2005 týmu Canadiens ze svého rodného Montrealu. Poslední zápas hrál po kratší přestávce 16. prosince v Pittsburghu proti Buffalu. Potom se stáhl do ústraní. V úterý oznámil, že končí. Tentokrát asi už definitivně. ?Kdybych věděl, že jsem schopen hrát jako dřív, neudělal bych to. Jenže už to nejde. Nejpřednější jsou zdraví a rodina,? sdělill na vysvětlenou Lemieux. Pittsburgh mezitím v Sidney Crosbym našel toho, kdo je schopen nést pomyslnou pochodeň. Penguins jsou na tom znovu všeljak a budou zase na prodej. Ve slovech, které Mario vzkázal při loučení všem, kdo pokračují po něm, se skrývá spousta pravdy. Dobře věděl, o čem mluví. Jeho kariéra trvala celkem 18 let. Přesto byla příšerně krátká.

26. 01. 2006, Will